Neplatná rozhodčí smlouva
Zatímco v předchozím příspěvku jsem se zabývala vývojem rozhodčího řízení z hlediska zákona a jeho novelizací, v tomto příspěvku bych chtěla pojmout (alespoň částečně, neboť celistvý rozbor by vydal přinejmenším na diplomovou práci) vývoj rozhodčího řízení z hlediska judikatury.
Jako v podstatě nejproblematičtější se dle mého názoru ukázal výklad ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., který ve znění zákona do 31.12.2007 stanovil, že: Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
V souvislosti s rozporuplným zněním tohoto ustanovení počaly jako houby po dešti vyrůstat různé právnické osoby, které svým názvem, vnitřní organizací či způsobem jednání naznačovaly, že jsou stálými rozhodčími soudy, a to ačkoliv zákonodárce ve znění ustanovení § 13 zakomponoval do zákona v podstatě dva znaky stálých rozhodčích soudů, a sice:
a) Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona,
b) Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku.
Znakem stálého rozhodčího soudu, který vyvolává v podstatě až do dnešního stálé polemiky, je tzv. zřízení na základě zákona. Výklady jsou v podstatě dva. A sice jeden výklad, dle kterého může být stálý rozhodčí soud zřízen jen na základě zvláštního zákona, jež bude upravovat vznik a laicky řečeno „fungování“ tohoto stálého rozhodčího soudu; a druhý výklad, dle něhož právě zákon umožňuje soukromoprávním osobám, aby na základě v podstatě soukromoprávního úkonu (právního jednání) zřídily stálý rozhodčí soud. První výklad naznačuje, že u nás do dnešního dne neexistuje stálý rozhodčí soud mimo Rozhodčí soud při Hospodářské a Agrární komoře České republiky a Burzovní rozhodčí soud, dle druhého výkladu u nás mohou vznikat stálé rozhodčí soudu na základě volného trhu, v podstatě na základě nabídky a poptávky. Osobně bych se přikláněla k prvnímu výkladu, a to z důvodů, které jsou nasnadě.
Je třeba si uvědomit, že jádro sporu tkví především v tom, že v pravomoci stálých rozhodčích soudů je vydávat své statuty a řády, jímž jsou strany rozhodčí smlouvy povinny se podrobit, a tyto pravidla se de facto stávají součástí smluv mezi stranami rozhodčího řízení. Jelikož rozhodčí smlouvy bývaly většinou sjednávány tzv. formulářově, nemohla slabší strana sporu ovlivnit výběr konkrétní osoby rozhodce, neboť tento byl vybrán na základě vnitřních předpisů právnické osoby vystupující jako stálý rozhodčí soud (statutů a řádů), a slabší strana sporu nemohla ani ovlivnit způsob, jakým bude rozhodčí řízení vedeno. Tyto praktiky soudy začaly vykládat jako obcházení ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení (výše citovaný) a obcházení ustanovení § 39 obč. zák. (rozpor se zákonem) a např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2011, sp.zn. 23 Cdo 4112/2009 se konstatuje: Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že předmětné rozhodčí doložky neobsahují určení rozhodce ad hoc. popř. způsob jeho určení ve smyslu § 7 ZRŘ. V rozhodčích doložkách se odkazuje pouze na to, že případné spory je nutné uplatnit u společnosti XXX, s. r.o., s tím, že se řízení podrobí Rozhodčímu řádu vydanému této společnosti, v němž je upraveno jmenování rozhodce(ů) a pravidla řízení, popř. další otázky. Z toho vyplývá, že je v rozhodčí doložce odkazováno na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem a která nebyla oprávněna vydat Rozhodčí řád a Sazebník rozhodčích poplatků a náhrad, což má za důsledek, že takovéto rozhodčí doložky jsou podle § 39 obč. zák. neplatné pro obcházení ust. § 13 zák. č. 216/1999 Sb.. (viz též rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 45/2010).
V jiném rozsudku Nejvyšší soud dále konstatoval již ustálenou právní větu: Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, není oprávněn, obdobně jako stálé rozhodčí soudy, vydávat statuty a řády, které by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a vymezovaly způsob jmenování rozhodců. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2011 sp.zn. 32 Cdo 1824/2011).
V dalším vývoji judikatury Nejvyššího soudu šly výklady doložek odkazující na stálé rozhodčí soudy ještě dál a sjednání takového doložky přikládal soud zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2012 sp.zn. 23 Cdo 2023/2011).
V první vlně rozhodnutí soudy samozřejmě předpokládaly, že argumentace viz. výše budou předmětem zkoumání obecných soudů v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, a to v řízeních, kdy žalobce uplatňuje jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu důvody uvedené v ustanovení § 31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení (tedy z důvodu, že rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, anebo, že ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem). Jelikož však tyto řízení se často protahovaly a rozhodčí nálezy vydané v rozporu se zákonem se mezitím stávaly pravomocnými exekučními tituly, musel Nejvyšší soud zajít ve své výkladů ještě dál a nařídil obecným soudům vydávajícím usnesení o nařízení exekuce a pověřeným exekutorům zkoumat rozhodčí nálezy a jejich platnost. Konkrétně v usnesení publikovaném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud přijal závěr, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování a takovýto rozhodčí nález tudíž není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, jelikož zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu – srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 – takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal)“.
Domnívám se, že pravomoc soudů a exekutorů přezkoumávat rozhodčí nálezy znamená velký průlom, otázkou však je, jak dalece exekuční soudy a exekutorské úřady tuto pravomoc využívají. Z osobních zkušeností vím, že nikoliv, a je tedy opět na nás účastnících řízení, abychom se zastavování exekucí domáhali.