Zastavení exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu.

Asi již není novinkou, že s účinností od 01.12.2016 platí zákaz sjednání rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách. Proces omezování sjednávání rozhodčích doložek ve smlouvách uzavřených mezi podnikatelem a spotřebitelem tak byl ukončen celkovým zákazem, a to z důvodu častého zneužívání rozhodčích doložek.

Jak se ale bránit již vydanému rozhodčímu nálezu?

V případě, že rozhodčí nález byl dlužníku řádně doručen, měl dlužník možnost ve lhůtě tří měsíců podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Zákon vymezil důvody zrušení rozhodčího nálezu, a to v ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb. (zákona o rozhodčím řízení), a sice tak, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže:

1. byl vydán ve věci, v níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,
2. rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,
3. ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem,
4. rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců,
5. straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,
6. rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,
7. se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanskému soudním řízení žádat o obnovu řízení.

Co však dělat, pokud dlužník, ať už z jakéhokoliv důvodu zmeškal zákonnou tříměsíční lhůtu? Zákon č. 216/1994 Sb. v ustanovení § 35 rozšířil možnosti dlužníka o možnost podat návrh na zastavení exekuce, a to i v případě, že dlužník nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Návrh na zastavení exekuce lze podat v případě, že:

1. rozhodčí rozhodčí nález byl vydán ve věci, v níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,
2. jedna ze stran nebyla zastoupena zákonným zástupcem, případně tento zástupce vystupující v rozhodčím řízení neměl zmocnění stranu zastupovat.

V případě, že je podán návrh dle ust. § 35, soud provádějící výkon rozhodnutí tento přeruší a uloží povinnému, aby podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Dlužník má pro podání návrhu lhůtu 30 dnů, a v případě, že návrh ve stanovené lhůtě nepodá, pokračuje soud ve výkonu rozhodnutí.
Aktuální bude zejména důvod zastavení exekuce mnou označený pod písm. a), neboť takto se lze bránit rozhodčím nálezům vydaným ve věcech, ve kterých není rozhodce oprávněn rozhodovat, a zejména pokud rozhodce přiřkne žalobci nárok na úhradu nepřiměřeně vysokých úroků či nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Jednalo by se totiž o tzv. plnění podle tuzemského práva nedovolenému.

 
S návrhem na zastavení exekuce je však možné se obrátit přímo na exekutora, a to typicky v případech, kdy byl rozhodčí nález právnickou osobou, která se vydávala za tzv. stálý rozhodčí soud. Dle ust. § 2 zákona č. 216/1994 Sb. má zjednodušeně řečeno pravomoc rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. O výkladu pojmu „stálých rozhodčích soudů“ byly vedeny dlouhé polemiky, a v České republice vznikalo mnoho právnických osob, které se vydávaly za rozhodčí soudy, měly své seznamy rozhodců a vydávaly vlastní jednací řády či statuty. Hlavní výhodou byla nemožnost slabší strany ovlivnit výběr rozhodce. Nakonec však bylo postaveno na jisto, že v ČR jsou pouze tři stálé rozhodčí soudy, a sice Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, Rozhodčí soud při Burze v Praze a při Komoditní burze v Kladně.
Nejvyšší soud ČR se poté postavil na stanovisko, že pokud došlo k obcházení zákona při výběru rozhodce, nelze akceptovat ani výsledek tohoto rozhodčího řízení a exekutor by měl v případě zjištění porušení zákona exekuci zastavit. Tento názor byl publikován v usnesení č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy bylo konstatováno, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. Byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování a takovýto rozhodčí nález tudíž není způsobilým exekučním titulem ve smyslu ust. § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit, jelikož zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu – srov. Usnesení tohoto soudu ze dne 28.07.2011, sp.zn. 20 Cdo 2227/2011 – takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal.)

 
Exekutoři sami však exekuce nezastavují, přestože tak mohou učinit i bez návrhu, je tedy především na dlužnících, aby návrhy na zastavení exekuce podávali.