Úprava společného jmění manželů v Novém občanském zákoníku, ochrana před věřiteli

Posted by on Pro 9, 2014 in občanské právo | No Comments

Nový občanský zákoník upravuje společné jmění manželů (dále jen SJM) v ustanoveních §§ 708 až 753 zákona č. 89/2012 Sb. (dále NOZ). Na rozdíl od jedenácti paragrafů, které upravovaly společné jmění manželů ve starém občanském zákoníku, (zákoně č. 40/1964 Sb., dále jen OZ), se zdá, že úprava společného jmění byla novou kodifikací rozšířena.

Nový občanský zákoník aplikuje hned v prvním ustanovení § 708 tzv. definici společného jmění manželů. Tvoří jej to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů. Dále NOZ uvádí výslovně tři režimy společného jmění manželů, a sice konkrétně zákonný režim, smluvený režim a režim založený rozhodnutím soudu. Na první pohled se zdá, že jde o převratnou novinku, nicméně nejde zde o nic nového, neboť stejně tak za účinnosti starého občanského zákoníku byli manželé oprávněni smluvně zúžit, či rozšířit rozsah společného jmění a stejně tak na návrh jednoho z manželů mohl soud zúžit rozsah společného jmění za podmínky, že pro zúžení je dán závažný důvod.

Stejně tak jako starý občanský zákoník, i NOZ využívá negativní vymezení společného jmění manželů.

Součástí SJM je tedy to, co nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co:

a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů,

b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl,

c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech,

d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví,

e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.

Z logických důvodů vypadly z negativního výčtu věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku, naopak přibyl majetek nabytý jako náhrada za nemajetkovou újmu na přirozených právech a v ostatních výjimkách se dostalo znění zákona srozumitelnější formulace.

Součástí společného jmění jsou rovněž dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže:

 a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo

b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

Zákonodárce rozšířil úpravu převzetí závazků jedním z manželů, což je možno považovat za velmi užitečné, neboť v minulosti byly spory o neplatnost půjček z důvodu nevědomosti tzv. druhého manžela předmětem debat.

Na první pohled je evidentní, že zákonodárce vyšel vstříc druhému z manželů, jež nedal souhlas k převzetí závazku. Starý občanský zákoník vylučoval ze společného jmění závazky vzniklé jen jednomu z manželů, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Naopak NOZ vylučuje již závazky, které nelze považovat za obstarávání každodenních a běžných potřeb rodiny. Stejně tak z NOZ vypadla vyvratitelná domněnka zakotvená v ustanovení § 144 starého občanského zákoníku, která stanovila, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Toto ustanovení přenášelo důkazní břemeno výhradně na druhého manžela, jehož pozice byla velmi složitá, neboť prokazování toho, že tento manžel neměl vědomost o vzniku závazku, je již ze své podstaty velmi složité.

Přibyla také ochrana druhého manžela při výkonu rozhodnutí, neboť nově se tzv. druhý manžel může bránit projevením nesouhlasu vůči věřiteli bez zbytečného odkladů poté, co se o dluhu, který vznikl proti vůli tohoto druhého manžela, dozvěděl. Pokud tak tzv. druhý manžel učiní, může být při výkonu rozhodnutí společné jmění postiženo jen do výše, jež by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno.

Zajímavé je, že toto pravidlo platí i v případě, kdy dluh vyplývá z tzv. přednostní pohledávky, tj. pokud se jedná o dluh jednoho z manželů na výživném.

Na druhou stranu se dočkali širší ochrany i věřitelé, neboť zákonodárce do ustanovení o společném jmění v podstatě zakomponoval důsledky úspěšné odpůrčí žaloby, kdy pokud dojde k zúžení společného jmění, ať už smlouvou či rozhodnutím soudu v době, od které do změny nebo vyloučení zákonného majetkového režimu, ať smlouvou manželů nebo rozhodnutím soudu, uplynulo méně než šest měsíců, může být pohledávka jeho věřitele uspokojena ze všeho, co by bylo součástí společného jmění, kdyby ke smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu nedošlo.

Dochází tedy k paradoxní situaci, kdy tzv. druhý manžel je lépe chráněn za situace, kdy není zpraven o existenci dluhů, než za situace, že se manželé dohodnou na společném řešení dluhů jednoho z manželů.

Vzniká zde tedy zajímavá disproporce a bude otázkou, jak se k těmto praktikám postaví soudy.