Rozhodčí řízení potřetí

Rozhodci ad hoc

V předchozím příspěvku jsem se zabývala stálými rozhodčímu soudu, nyní bych obrátila ve stručnosti svůj pohled k rozhodcům ad hoc.

Základním ustanovením zákona, ze kterého budeme vycházet, je ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., které zní: Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

Jak jsem již opakovaně uvedla, rozhodčí smlouva by měla tedy přenést pravomoc na rozhodce ad hoc, či na stálý rozhodčí soud.

V souvislosti s výkladovými problémy tzv. stálých rozhodčích soudu se účastníci sporů – žalovaní – v řízení o zrušení rozhodčích nálezů bránili argumentací, že společnost s ručením omezeným, na jejichž pravidla a řády smlouva odkazovala, sice není stálým rozhodčím soudem, nicméně pokud se v doložce objevuje alespoň nějaké jméno rozhodce, mohla by být rozhodčí doložka takzvaně uznána jako rozhodčí smlouva ustanovující ad hod rozhodce.

Může se jednat např. o znění rozhodčí smlouvy: Smluvní strany se dohodly, že majetkové spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislostí s ní budou rozhodovány s konečnou platností jediným rozhodcem. Jediný rozhodce bude určen panem XY, a to ze seznamu rozhodců vedeného panem XY. Pan XY je v seznamu rovněž uveden a je tedy oprávněn rozhodcem určit sám sebe. …

Dne 21. 1.2015 vydal Nejvyšší soud další z rozhodnutí, a sice usnesení sp.zn. 23 Cdo 3085/2014, o nějž se lze opřít, kdy konkrétně soud vyslovil názor: Účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona (§ 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.). Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (§ 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.). Přitom stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, jak je tato zásada formulována v ustanovení § 269 odst. 3 obchodního zákoníku.

S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu lze tedy rozhodčí smlouvu viz výše považovat za neplatnou, neboť neurčuje jednoznačně a určitě konkrétní osobu, navíc ponechává rozhodnutí o osobě rozhodce v rukou jiné osoby.