Manželské majetkové právo

Závazky:

V naší advokátní praxi se často setkáváme s problematikou manželského majetkového práva. Setkáváme se s dotazy, co je součástí společného jmění manželů a co už nikoliv, a velice často s dotazy, z jakých závazků jsou zavázáni oba manželé a z jakých pouze jeden z manželů. Jeden by namítl, že tato otázka je zákonnou úpravou vyřešena jasně a stejně tak soudy nemají v posuzování těchto otázek problém. Přesto jsem se v nedávné době setkala s jedním, pro mě překvapivým rozsudkem, kdy soud spor ohledně žaloby na uplatnění vad z díla, kdy žalobci – manželé – požadovali slevu z ceny díla, rozhodl tak, že jednomu z manželů se sleva z ceny díla přiznává, ovšem ve vztahu k druhému z manželů se žaloba zamítá. Nadto soud úspěšnému z manželů přiznal pouze dílčí plnění, tj. z žalované částky přiznal úspěšnému z manželů pouze polovinu plnění, s odůvodněním, že druhá polovina plnění by náležela neúspěšnému z manželů, kterému však byla žaloba zamítnuta.

Ačkoliv s tímto rozsudkem mi nezbývá než hluboce nesouhlasit, pojďme se podívat na argumenty proti.

Vzhledem k tomu, že od nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., Nového občanského zákoníku, uplynou zítřejšího dne teprve dva roky, musíme reflektovat i úpravu starou, tj. tu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., neboť většina sporů, které jsou soudy nyní řešeny, vznikly za účinnosti starého občanského zákoníku.

Starý občanský zákoník obsah společného jmění manželů definoval v ust. § 143 odst. 1 písm. b), kdy ohledně závazků výslovně uvádí, že společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Závazek do společného jmění manželů tedy může vnést i jeden z manželů, pokud se nejedná o závazek, který se týká výhradně jeho majetku, a dále závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který tento manžel převzal bez souhlasu druhého manžela. Co je míra přiměřená majetkovým poměrům manželů se bude lišit v případě každého manželského páru, neboť tato míra bude jistě jiná u manželského páru, jejichž společný příjem činí měsíčně 30.000,-Kč, a jiná u manželského páru, kdy oba z manželů dosahují příjmů v řádech desítek tisíců. Aniž bych se chtěla pouštět do konkretizace majetkových poměrů žalobců, těžko může soud v konkrétním případě tvrdit, že se jedná o závazek jednoho z manželů, když se v daném případě jednalo o závazek ze smlouvy o dílo, kdy předmětem díla bylo zhotovení schodů v rodinném domě žalobců. Z tohoto jednoznačně vyplývá, že neúspěšný z manželů, kterému byla žaloba zamítnuta, musel být minimálně srozuměn s uzavřením smlouvy o dílo a nadto samozřejmě z účastnického výslechu vyplynulo, že s převzetím tohoto závazku souhlasil. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zhotovení schodiště v rodinném domě, který je rovněž ve společném jmění žalobců, není naplněna ani podmínka, že by se závazek týkal majetku ve výhradním vlastnictví jednoho z manželů.

Pro mě velmi překvapivý je i závěr soudu, kterým manžele počastoval dílčím plněním. V ust. § 145 odst. 3 a 4 starého občanského zákoníku je společné jmění manželů definováno jakožto nedělitelné, slovy zákonodárce řečeno: Závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně. Z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně.

Dle mého názoru je tedy v přímém rozporu se zákonem, když soud uplatňuje mezi manžely dílčí plnění.

Soud v podstatě své závěry opřel o tzv. ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které lze učinit závěr, že v případě, že uzavře smlouvu o poskytnutí služby jen jeden z manželů, stal se bez ohledu na to, zda cena služby je placena ze společných prostředků manželů pouze on účastníkem smlouvy o službě a výlučně on sám ve vztahu ke zhotoviteli z uzavřené smlouvy je oprávněn a zavázán.

Když pominu, že se jedná o ustálenou judikaturu – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.10.1988, č.j. (Rc) Cpj 39/88 – právní věta obsažená v tomto rozsudku pokračuje: … tím není pochopitelně dotčeno případné právo druhého manžela dovolat se za podmínek obsažených v ustanovení § 40a odst. 1 a § 145 odst.2, druhá věta, o.z. neplatnosti uzavřené smlouvy.

Pouze pro úplnost uvádím, že ust. § 40a upravuje relativní neplatnost právního úkony (tedy tu, jejichž neplatnosti je nutné se dovolat, nevyplývá ze zákona) a § 145 odst. 2, druhá věta o.z. stanoví, že obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

Když tedy pominu, že tento rozsudek je dle mého názoru překonaný, musím uvést, že tento rozsudek je zároveň vnitřně rozporný, neboť přece nelze jednomu z manželů přiznat právo napadnout neplatnost právního úkonu, který učinil pouze jeden z manželů a který zavazuje pouze tohoto jednoho z manželů.

Ve věci je podáno dovolání. Ačkoliv si nedělám iluze o nalézání spravedlnosti, doufám, že mohu věřit u našich soudu v nalézání zákonnosti.