Dědictví

V souvislosti s úmrtím člověka nastává situace, kdy je potřeba se vyrovnat s vypořádáním dědictví, tj. vypořádat jmění tzv. zůstavitele, přičemž je potřeba si uvědomit, že tzv. jmění zůstavitele představují jak aktiva pozůstalosti, tak její pasiva. Obecně řečeno je potřeba vypořádat majetek, ale i případné dluhy zůstavitele. Při úmrtí člověka soud, v jehož obvodu měl zůstavitel trvalé bydliště, zahájí řízení o pozůstalosti. Soud následně jmenuje notáře příslušného k projednání dědictví.
Co se týče možností dědění, obecně řečeno, dědí se na základě dědické smlouvy, laicky by se dalo říci dohody o vypořádání dědictví, dále ze závěti a ze zákona, přičemž tyto způsoby dědění se vzájemně nevylučují a mohou fungovat i vedle sebe.

Úkolem soudu, resp. notáře v dědickém řízení je zjistit, co náleží do jmění zůstavitele, zjistit okruh osob, o nichž lze mít za to, že jsou zůstavitelovými dědici a tyto osoby je soud povinen vyrozumět. Následně soud zjišťuje způsob, jakým mají zůstavitelovi dědicové dědit. S účinností nového občanského zákoníku začal být kladen velký důraz na vůli zůstavitele, a proto zůstavitel již za svého života může uzavřít dědickou smlouvu, jakousi dohodu o vypořádání dědictví. Touto smlouvou však nelze pořídit o celé pozůstalosti. Stejně tak dědicové mohou uzavřít dohodu o rozdělení pozůstalosti, a tak dědictví vypořádat. Tato dohoda však podléhá schválení soudu.
Dědické řízení se končí vydáním usnesení o dědictví. Toto usnesení jako každé jiné rozhodnutí soudu se stává pravomocným a případně i vykonatelným exekučním titulem.
Po právní moci usnesení o dědictví však může nastat situace, kdy dojde k obnovení dědického řízení.